silesiana_blog

Povídka cesta časem z dílny Jaroslava Backy

==== Cesta časem ==

I.

Sedím s Jendou Zatloukalem na zídce oddělující velký dvůr od hřiště zemědělské školy. „Ty Jendo, naučíš mě kouřit ?“ zeptám se nesměle. „Řek sem, že mi máš říkat Hans. A už máš chlupatý péro ?“ odpoví a přehodí stéblo trávy z jednoho koutku úst do druhého. „Trošku jo,“ kontruju. „Kecá,“ vloží se do toho Olda. „Je to mlíčňák.“ Ale to už stahuju kalhoty i s trenýrkama. Jenda, teda Hans, z několika centimetrů prohlíží hebkou kůži kolem mého pinďoura. „No jo, něco už tam raší,“ uzavře debatu vytažením Startek. Jednu vyklepne a nabídne mi. Vděčně vytáhnu cigaretu, vložím si ji do úst. Olda škrtne zapalovačem a připaluje mi.“Musíš tahat a ne foukat vole,“ směje se Hans a dá mi výchovný pohlavek, až mi cigáro vypadne z pusy. Pomalu se kutálí k okraji zídky. Zachytím je na poslední chvíli a znovu strčím do úst. Tentokrát tahám. „Musíš šlukovat vole,“ poučuje mě Olda. Sám si taky zapálí. „Takhle se to dělá,“ předvádí šlukování. Nechám se inspirovat, potáhnu modrý dým do plic, až se mi zatočí  hlava a rozkašlu se. Kluci se smějou a mně je blbě. Hans mi cigáro vezme, štítivě se na něj podívá. „S to celé poslintal prase,“ pronese. Následuje další salva smíchu. „Jarků, večeře,“ křičí z okna máma. „Mazánek musí papat,“ komentuje to Olda. Ale to už slízám ze zídky a utíkám domů. „Kluci, za chvíli přijdu jo?“ křičím za nima. Doma rychle zhltnu chleba se sádlem a cibulí. „Mami, jdu ještě ven,“ prohodím v předsíni a už peláším. Máma za mnou něco křičí, ale nerozumím ji. Vyběhnu na dvůr. Kluci už na zídce nejsou. Zklamaně kopu do šutrů. „Psss,“ ozve se od šopy v rohu dvorku. Je to Hans. Vykukuje z díry mezi fošnama a mává na mě. Okamžitě tam běžím. Vlezu dovnitř. Vedle uhlí je několik dřevěných bedýnek kolem otřískaného stolu, který táta asi před rokem vyhodil. Na jedné z bedýnek sedí Olda a vedle něj nějaká holka. Je starší než kluci.  „ Co čumíš vole?“ řekne to milé děvče. Dnes už potřetí se mi všichni smějí. „To je moje buchta, jmenuje se Dáša,“ ukazuje Hans na tu holku. „Ahá,“ dostanu ze sebe a překvapeně zírám. Tak Hans už má buchtu, pomyslím si Olda mi nabízí cigáro.“Už sem dneska měl,“ odmítnu ho frajersky. Hans na mě spiklenecky mrkne, jakože jsem dobrej. „Děcká, co budem dělat?“ zeptá se Dáša a vzápětí navrhne: „zahrajeme si flašku.“ Nechápavě se na ni podívám. Postřehnu záblesk v Oldových očích. Hans jen přikývne. Posadíme se kolem stolu, Olda odněkud vytahuje flašku od sodovky a roztáčí ji. Nejdříve se oťukáváme, sundáváme boty a tak. Pak najednou Olda řekne Dáši: “dej Hansovi pusu.“ Dáša se nenechá přemlouvat a vlepí jí Hansovi.               Pak se znova oťukáváme. A najednou Hans říká Dáši: „dej tady Jerrymu hubana“. Dáša nejdříve jakože s mladejma se nelíbá a podobně. Ale další fant už bez újmy nemůže dát a tak se ke mně naklání a vlepí mi hubana. „Tak to ne. Myslel sem francka,“ není Hans s výkonem spokojený. Dáša se chvíli ošívá, ale nakonec souhlasí. Vidím Oldu, jak nás sleduje s otevřenou pusou. Naposledy jsem francka viděl v sobotu. Ale jenom kousek, než mě táta vyhodil od televize. To musím zvládnout, říkám si a jdu Dáši s obličejem naproti. Cítím, jak mi mezi rty cpe do pusy jazyk. Tlustý, nechutný a ještě k tomu vlhký špalek. Mám ho v puse, dělá se mi trošku špatně, ale držím. Teda, co na tom všichni vidí, pomyslím si. Dáša začíná jazykem kroužit. No to je hnus. Prudce se od ní odtrhnu. Vidím Oldu, který pořád hledí s otevřenou pusou. Hans se spokojeně směje. „Jarků, domů,“ křičí z okna máma. „Ahoj, zejtra po škole, jo ?“ rozloučím se a už beru schody po dvou. Než usnu, takještě dlouho přemýšlím, že už jsem vlastně trochu jako Hans a taky mám buchtu. To až řeknu klukům ve třídě.

II.

Koukám se na tu spoušť a vím, že tentokrát je to nafurt. Hromada oblečení na velikém kufru, ubrečená máma u kuchyňského stolu, táta poletuje po bytě a něco si mumlá. „Kam jdeš?“ křičí za mnou fistulí máma. „Jdu se učit k Olinovi,“ odpovím a aniž bych čekal na odpověď, zavírám za sebou dveře. Sejdu schody,  zamířím k malému sklepu v přízemí našeho domu. Kopnu do dveří, ty se otevřou a já vejdu. Potmě dalších deset schodů, mírně doleva. Jsem tam. Zapálím svíčku, sednu si k malému stolku. Budu bez táty. Jako Olin, Radek a Miloš, napadne mě a rozbulím se. Kdyby tady byl alespoň Hans. Je už tři měsíce v Řecku. Otevřu zásuvku stolu, vytáhnu ušmudlaný pohled. Jsou na něm tři fotografie s nápisem GREECE. Na první fotce je spoustu barevných stánků, u kterých lidi nakupují veliké, zelené melouny. Na druhé fotce je pláž a na třetí plachetnice. Zrovna taková, na jaké jsme se chtěli s Hansem plavit. Na obálce je razítko s nápisem PAR AVION. Máma říkala, že ten pohled letěl v letadle nad tím modrým mořem. Taková dálka! Přičichnu si k němu. Opravdu to moře cítím. Najednou uslyším na schodech kroky. „Je tam někdó?“ ozve se Olinův hlas. Rychle si otřu slzy. Chraplavým hlasem odpovím : „ To sem já.“ Olin přijde dolů a spustí : „ Potkal jsem tvýho fotříka před barákem. Tahal velký kufr.“ Podívám se na něj červenýma očima.  Olin pokračuje: „ Zdrhl, co ? Bez fotra ti bude líp. Když odešel můj fotr, bylo to super.“ Olinův táta je už dva roky zavřenej. Jednou jsem slyšel mámu, jak se o tom baví s tetou Vlastou. Věděli to všichni, kromě Olina. „Teď už se vlastně máme jenom my dva,“ pokračuje Olin.“Seš normálně teplej,“ odpovím mu. Začne se strašně smát a rukama plácat do stehen. Jak se tak směje, hrozně si uprdne. To mi přijde směšný. Začnu se smát taky. Chci si uprdnout, ale moc mi to nejde. Povede se mi jen slabší upšouknutí. Ale to už se Olin válí po zemi. „Jsme bráchové Jerry. Normální bráchové.“ Souhlasně přikyvuju , ale mít Olina za bráchu, tak to potěš koště, jak říká babička Dolfička, pomyslím si.. „Jerry, mám pro tebe překvápko,“ řekne zničehonic Olin. „Hm,“ zamumlám. Zvědavě se na něj podívám. „Ale nesmíš to nikomu říct. Nikdy, přísahej,“ dodává .„ Přísahám na smrt mámy,“ stvrdím svou mlčenlivost tou nejvážněji míněnou přísahou, jaké jsem schopen. „Tak jo. Pojď, něco ti ukážu,“ dodává a už se zvedáme. Na dvoře našeho domu vylezeme na zídku. Po střechách se dostaneme k řece. „A co to má bejt ?“ vyzvídám cestou. „ Jenom počkej, to budeš čubrnět,“ napíná Olda mou zvědavost na skřipec. Dorazíme k bazénu a po požárním žebříku vylezeme na plochou střechu. Budova bazénu je ve tvaru písmene L. Lehneme si na kraj střechy. Olda ukazuje na okna sauny.
„ Čučni se,“ řekne a podává mi divadelní kukátko. Přiložím ho k pravému oku. Koukám do oken. Rozeznávám obrysy postav. Zaostřím a vidím nahaté ženské !! Naprázdno polknu. Nevěřícně vyvaluju oči. Olda se tlumeně směje. „Půjč, teď já,“ řekne. Snaží se mi vzít kukátko. Já mu jej ale nechci dát, tak mi ho musí vytrhnout. „Dneska je čtvrtek. Sauna ženy,“ řekne a s otevřenou pusou si tiskne kukátko k pravému oku. „Teď se Jerry podívej. Z toho se zblázníš,“ podává mi kukátko. Znovu si jej přiložím k pravému oku. U malého bazénku vidím takovou zralou ženskou s obrovskýma prsama. Sjedu kukátkem níž. Nevěřícně sleduju velikého, černého bobra. Několik bobrů jsem už viděl, ale to bylo na fotce časopisu, který kdysi přinesl Hans do sklepa. Tvářili se tehdy s Oldou hrozně tajemně. Za pár dní nato mi Hans řekl, že u nich doma chytil Olina, jak si u toho časopisu honí péro. Zeptal jsem se Hanse co to znamená, honit si péro. Hans vyprskl smíchy a řekl, ať se zeptám Oldy. Dnes už to vím. Vysvětlil mi to táta. Je to špatná věc a škodí zdraví. Ale tehdy jsem šel za Olinem a zeptal se ho. Byl fialový vzteky. Asi týden trucoval a nepřišel za náma ven. Ale s Hansem jsme si vystačili sami. „Víš kdo to je?“ řekne najednou Olda. Zavrtím hlavou. „Tak se podívej pořádně,“ dodává. Podívám se té ženské do obličeje. Málem vykřiknu. Je to úča, která nás má z ruštiny. Říkáme jí Nataša. „To sou blembáky, co?“ řekne s úsměvem Olda. Podávám mu kukátko. V první chvíli chci ze střechy utýct. Olda mě chytá za rameno. „Nikdo to neví. Jen ty a já. Klídeček,“ uklidňuje mě. Vytáhne dvě cigára. Zapalíme si. Olda ještě chvíli čumí do oken sauny, já už nechci. Slezeme po žebříku. Pomalu jdeme domů, tentokrát normálně po cestě. Kopeme před sebou kulatý šutr a mlčíme. Vzpomněl jsem si na tátu. Chce se mi znova bulit. „Tak čau,“ řekne Olda před naším barákem. „Čus,“ odpovím. Ploužím se po domovních schodech. Máma sedí v kuchyni. Má zarudlé, ubrečené oči. Sedám si k ní ke stolu. „Neplač mámčo, já se o tebe postarám,“ řeknu a hladím ji po vlasech. Máma se usměje a přitiskne mě k sobě. V posteli nad tím vším přemýšlím. Nejlepší by bylo, kdybych utekl za Hansem. To byl úplně můj nejlepší brácha. Ale nemůžu tady mámu nechat samotnou. Rodina potřebuje chlapa, vzpomenu si na tátova slova a pomalu usínám.

Jaroslav Backa | 15.8.2006 Út 20:20 | Ukázkové téma, Povídky | 4 komentáře | 231x